Již delší dobu si všímám občasných textů profesora Stanislava Komárka, především těch kratších. Můj vztah k tomuto autorovi byl spíš ambivalentní – řada jeho myšlenek je zajímavá, jiné jsou však diskutabilní. Přikročil jsem tedy k podrobnějšímu přečtení jeho knihy Evropa na rozcestí z roku 2019, která vyšla ve vydavatelství Academia. Jistě za přečtení stojí, ale kritický čtenář musí být připraven na značná muka, která mu text přinese. Již na počátku musím říct, že k povrchu se dostává nabubřelé ego pana profesora, což je patrné nejen z jeho názorů uváděných poznámkami typu „všude jsem byl, mám po světě mnoho přátel, tedy mám na takový názor právo“, ale i z použitého jazyka. Tisíckrát může mít pravdu a jeho postřehy stojí za pozornost, ale čtení je to v některých chvílích skoro odporné. Proč používá slova typu „menežment“ (místo management) a „džender“ (gender), „percentáž“ (podíl, zastoupení)?
Celá kniha je vlastně kritikou ústupu víry a vzestupu ateismu, což je u biologa až nepochopitelné. Sám by si měl být vědom, kolik utrpení právě víra (ať už jakákoli) vždy vyvolávala. Proč (snad úmyslně) spojuje víru (náboženství) a slepé společenské konstrukty typu komunismu a nacismu, což opravdu nejsou víry a ani na žádné víře nejsou založeny. Autorovy postoje se projevují hned na začátku například větou „Obecně se v knize snažím o nové pochopení náboženských a paranáboženských fenoménů jako něčeho mnohem širšího než toho, ‚co se odehrává v kostele‘“ (strana 20).
Mnoho použitých srovnání je zavádějících, jako například porovnání Keltů a současných obyvatel Afriky (strana 30). On snad neví, že existuje jeden podstatný rozdíl: Africký vývoj dlouhodobě stagnoval, zatímco společnost Keltů se vyvíjela velmi rychle, a právě proto si vydobyla obdiv. Jinde úplně se zastírá, že současnost několika málo událostí nemusí znamenat (a většinou ani neznamená) nějakou příčinnou souvislost (strana 31 a následující). Některé drobnosti jsou nastíněny snad jen pro svou líbivost: „zahalování obličeje asi nemá v kulturních státech co pohledávat, ale demonstrantům se klidně trpí“. Vždyť zahalování muslimů (tedy muslimek) je něco úplně jiného, má jiný cíl, tedy i přístup k tomuto jevu musí být jiný ve srovnání se současnými demonstranty. Některé výroky jsou vysloveně chybné tak, jako na straně 342 se tvrdí, že ke středověku patřila absence neustálých obav z budoucnosti. Naopak, tehdy se každý bál všeho!
Jako přínos bych vyzvedl kritiku politické korektnosti, genderismu, přeregulovanosti EU, imigrace, řešením však nemůže být podpora náboženství a víry. On autor vlastně žádný směr pozitivního vývoje ani nenaznačuje, protože se asi bojí vyslovení vážné kritiky EU.
Ještě k řešení problémů na mezinárodním poli: mezinárodní úmluvy lze vypovědět, pouze je potřeba si předem spočítat, co to bude takříkajíc stát.
Rovněž nemohu souhlasit s otevřenou podporou islámu: „Paradoxně by si skomírající Evropa, jejíž tradiční náboženství, křesťanství, je dnes v troskách, zřejmě nejvíce pomohla dobrovolným přijetím nějaké umírněné větve islámu, neboť islamizaci už, zdá se, neujde.“ (strana 344).
Na straně 346 se dostáváme vlastně ke zdůvodnění toho, proč i Čínu považovat za nepřátelský stát, jak jsem o tom dříve psal. Vždyť nelze mluvit o čínské mírumilovnosti (strana 349), zvláště podíváme-li se na současné harašení zbraněmi a námořnictvem. Zato postoji k Rusku (strana 357) asi nelze nic zásadního vytknout.
Jak dál v EU? Pokud se v mluví o potřebě federalizace EU, kterou by pan profesor tak rád viděl, je nutno upozornit na fakt, že současné obyvatelstvo takový proces z velké části nepodporuje a lze počítat s tím, že by bylo ochotno se aktivně stavět proti. Násilné sjednocení sice může určitou dobu fungovat, ale většinou vede k nějakému výbuchu tak, jak tomu bylo v bývalé Jugoslávii. V měřítku EU by se tak vlastně zadělávalo na potenciální celoevropský válečný konflikt. V knize jsou vykresleny některé scénáře vývoje, u nichž mne napadá, že důvodem zařazení bylo pouze vystrašit čtenáře a přimět je k podpoře toho jediného správného.
Kdo chce tedy číst, ať tak činí, ale ať ho neopouští kritické myšlení - v takovém případě může být kniha i poučná.
Hlavní stránka IDS
© Karel Matějka (2024)