Začněme třemi příklady z historie jak to nemá vypadat a kam to vede.
Snad není ani potřeba zmiňovat rok 1938 a Mnichovský diktát, kdy naši rádoby-spojenci Francie a Anglie nedokázali zaujmout jasné stanovisko vůči nespravedlivosti, kterou prosazovalo Německo s Hitlerem. Svět v následujících letech mohl vypadat úplně jinak, pokud by jasně označili Německo za agresora, s nímž se nejedná.
Ve vztahu k ukončení druhé světové války nelze považovat Sovětský svaz za pouhého osvoboditele, ale ten byl i skrytým agresorem, který pod závojem boje proti Německu uchvátil velkou část Evropy, prakticky celý takzvaný Východní blok. To, co se v Československu dělo po roce 1945 byla jednoznačná okupace bez tanků, zato s řadou poradců, kteří zde měli snad vyšší pravomoci, než naše vlastní bezpečnostní složky. V současnosti se většina lidí dívá na agresi spojenou se srpnem 1968, ale to byla již maličkost, jednalo se o pokračování sovětského režimu v podrobování okolních zemí.
Vztah Ruska k Ukrajině nikdy nebyl přátelský, jak to ukazuje vyvražďování velkého počtu Ukrajinců a Velký hladomor, který byl cíleně způsoben ruským velením. V moderní historii se to projevilo Rusko-Ukrajinskou válkou a vojenským obsazením Krymu. Západní svět tyto ruské aktivity sice slovně odsuzuje, maximálně se zmůže na zamezení vstupu některých ruských představitelů na území EU, případně na blokování majetku několika málo těchto osob, ale k žádnému ráznému kroku nepřistoupí. Dokonce v této situaci EU buduje plynovod Nord-stream, který ještě zvýší závislost EU na dodávkách strategické energetické suroviny z Ruska!
Když Karel Schwarzenberg začátkem února 2021 řekl "Český lid má tradičně přátelské vztahy s Rusy. Rok 1968, kdy Sovětský svaz poslal svá vojska do Československa, samozřejmě zasadil hlubokou ránu a vyvolal pocity krajní nespravedlnosti, hořkosti a rozčarování. Ale to je historie. Zvládnutím minulých zkušeností je třeba rozvíjet perspektivy budoucnosti.", jasně doložil, že nechápe nejen minulost, ale i současnost.
Musíme dobře definovat země, které jsou pro ČR zeměmi nepřátelskými a vytvořit jednoznačnou politiku, kterou budeme vůči těmto zemím zastávat, přičemž tato politika musí nastavovat mantinely i pro ekonomiku. Mezi nepřátelské země musí patřit v první řadě Ruská federace a to nejen z výše uvedených důvodů. Jednoznačné postoje musíme vymezit například i ve vztahu s Čínou, což je komunistická země uplatňující diktaturu vůči svému obyvatelstvu, má expanzivní politiku s ohledem na země okolní a která své politické cíle striktně koordinuje se svou hospodářskou politikou. Hospodářství Číny směřuje k ekonomické dominanci, která je prostředkem politiky (a rovněž i obráceně politika je prostředkem ekonomické expanze). Třetí je skupina nepřátelských zemí, kam patří každý stát, kde je provázán islám a státní zřízení. S těmito zeměmi je sice spolupráce možná a někdy i žádoucí, ale vždy musí být jasně deklarováno, že taková spolupráce má své mantinely.
Mimo to, že definujeme své nepřátele, musíme podle toho definovat i politické a ekonomické vztahy s nimi. Základem pro takové ekonomické vztahy je omezení obchodních kontaktů. Především musí být omezen vzájemný obchod se strategickými surovinami (jak náš vývoz, tak dovoz). Nepřátelské země nemohou mít povoleno investovat v českém hospodářském prostoru, nesmí být povolen dovoz jejich technologií, které lze nahradit technologiemi ze zemí jiných, což se týká například informačních a telekomunikačních soustav nebo dostavby jaderných elektráren.
Hlavní stránka IDS
© Karel Matějka (2021)