Vakcinace a onemocnění COVID-19

 

Obecně použití vakcín přeneslo ve zdravotní péči na mnohem vyšší úroveň, některé dříve smrtelné nemoci lze dnes zvládat mnohem lépe (tuberkulóza, pertusse [černý kašel], difterie [záškrt]), výskyt některých se daří minimalizovat (tetanus), někdy je vakcína jediným léčebným prostředkem (vzteklina), jednu chorobu se dokonce podařilo celosvětově vymýtit (variola [pravé neštovice]), prakticky však i poliomyelitida (dětská obrna). Existují vakcíny, které výrazně snižují incidenci chorob a snižují závažnost jejich průběhu (klíšťová meningoencefalitida, ale i chřipka). V případě dobře a široce vyzkoušených vakcín nelze proti nim mít námitky.

Existují však případy vakcín proti některým chorobám, kde plošná vakcinace je minimálně sporná, ne-li škodlivá - jedná se zvláště o trojici "dětských" chorob způsobených RNA viry, jimiž jsou parotitida (příušnice), rubeola (zarděnky) a morbilli (spalničky). Do 70. let minulého století tyto choroby prodělaly skoro všechny děti a získaly tím doživotní imunitu. Takové osoby tak většinou nebyly ohroženy těmito chorobami v dospělosti, tedy v době, kdy tyto choroby ve zvýšené míře způsobují závažné komplikace. Připomeňme, že děti, u nichž se tyto choroby vyskytly, byly dřív léčeny doma, nebyla stanovována žádná karanténa, staraly se o ně rodiče, kteří současně chodili do zaměstnání, takže virus mohli přenášet na jiné lidi, a přitom se tomu tak nestávalo - většina dospělých totiž již měla specifickou imunitu z dětství, závažné komplikace se tedy vyskytovaly pouze zřídka, většinou pouze v kombinaci s jiným onemocněním nebo snad i genetickou predispozicí. Zavedením plošné vakcinace dětí tyto choroby přestaly být dětskou nemocí a dospělí nezískají celoživotní imunitu, ale imunita navozená vakcinací většinou vyvane v poměrně nízkém věku (často okolo 30 let). Dospělí se dnes stávají vnímavými a při styku s infekcí se snadno nakazí ve věku, kdy hrozí závažné komplikace, což se týká zvláště vysoce nakažlivých spalniček. Jediným řešením je opuštění povinné plošné vakcinace dětí, tu provádět selektivně pouze u dětí indikovaných. V případě, že mladý člověk do věku 16 až 18 let tyto choroby neprodělá, mělo by mu být nabídnuto očkování až v tomto věku. Taková vakcinace sníží výskyt závažného průběhu daných chorob v dospělosti a současně ochrání očkovaného do výrazně pozdějšího věku, nežli je tomu u současného přístupu. K těmto třem chorobám ještě jednu poznámku, či spíše otázku pro další výzkum: Nemůže funkčně souviset zavedení plošné vakcinace a výrazný nárůst výskytu alergií či různých autoimunitních onemocnění v populaci?

Z předchozího vyplývá, že neexistují obecně platné důvody pro odmítání aplikace vakcín, ty mohou být výrazným pozitivním krokem na cestě zlepšení zdravotní péče, přesto je potřeba uplatňovat kritický pohled. Jak tedy postupovat s ohledem na současnou kampaň týkající vakcinace proti chorobě COVID-19. Odmítnout je třeba zcela nesmyslné argumenty typu "čipování lidí", přesto zmiňme některá fakta:

Z výše uvedeného vyplývá následující:

Na závěr můžeme pouze dodat následující: Po extrémně krátké době vývoje a testování existují vakcíny, které mají potenciál výrazně zpomalit šíření viru SARS-CoV-2 způsobujícího onemocnění COVID-19. Některé z těchto vakcín jsou jistě zajímavé z hlediska teoretického (využití mRNA), ale v humánní medicíně dosud nebyly použity, nadto, aby některá z nich byla aplikována masivně ve většině společnosti. Nechť si každý udělá v tomto směru svůj názor a rozhodne se, jestli je pro něj osobně riziko vakcinace nižší nebo vyšší nežli riziko prodělání onemocnění COVID-19.


© Karel Matějka (2021)