Nakladatelství Academia sice v posledních desetiletích silně rezignuje na vydávání vědecké (zvláště přírodovědné) literatury, ale v oblasti společenských věd je stále aktivní. Zajímavá je například Edice XXI. století, kde vychází množství, převážně překladové literatury, většinou kritické k současné společenské situaci. Velmi bych doporučil svazek Konrad Paul Liessmann, Všude samá lež a jiné pravdy z letošního roku (ale i jeho svazky dřívější). V tomto roce zde vyšla také kniha českého autora Tomáše Hříbka Jak být dobrý i bez pánaboha a další eseje o náboženství, morálce a vědě ve svobodné společnosti. Tu doporučuji k přečtení každému, už jen proto, že na mém blogu je možno nalézt celou řadu témat, která se s knihou nějak pojí. Dovoluji si tedy zde uvést několik následujících nesouvislých poznámek.
O „účelu“ v rámci evoluce nelze mluvit, protože účel předpokládá nějaký cíl, tedy předem stanovený směr vývoje (viz strana 32). Cíl lze stanovit pouze úsudkem, rozvahou, což jsou schopnosti myslícího jedince. V rámci evoluce žádný takový jedinec neexistuje. V opačném případě bychom se dostali k teismu. Na tento fakt jsem narazil již při čtení Evoluční biologie Jaroslava Flegra, který se s ním nijak nevyrovnává, snad i úmyslně, protože asi nechce přiznat svou víru, nevím, zdali vědomě či nevědomě.
Věda se ptá, jak všechno funguje, náboženství se ptá, jaký to má smysl (strana 31). Zde je potřeba upozornit, že smysl může mít pouze nějaká činnost či jev, který se objevuje jako výsledek lidského přemýšlení. Vždyť smysl vychází z myslet.
Vícekrát je v knize zmíněn Stanislav Komárek (poprvé strana 42), který je představitelem (podivně levicového) emigranta z doby československého komunismu. Ten by rád ovlivňoval dění u nás, ale je na hony vzdálen chápání moderní doby. Vlastně on nechápe ani dobu minulou, respektive ji neumí správně interpretovat. Škoda, že takový člověk může (či mohl) ovlivňovat výuku na univerzitě, minimálně nevím o tom, že by k němu na fakultě existoval nějaký oponent, s nímž by byl nucen odborně diskutovat. (viz Co na to Komárek?).
Další osobou, s níž text diskutuje, je do značné míry obskurní figura Václava Hořejšího (strana 62), snad skrytého komunisty, který se plně projevil v době COVIDu, hlásajíc zásady typu klidně společenskou většinu omezit jen proto, že si myslím, že je to správné. Co je horší, poté, co se původní obavy a myšlenky ukázaly jako chybné, stejně na nich bude trvat.
Každá společnost i osobnostní postoj jsou umístěny jako bod v mnohorozměrném prostoru, jehož jednotlivé osy představují jednotlivé charakteristiky. Takové osy mohou být označeny rozsahem pravice – levice, liberalismus – konzervatismus, teismus – ateismus. Takových os může být i více. Pokud uvážíme pouze nějaký výběr společností (osobnostních postojů), může se zdát, že některé osy jsou korelovány, takže význam rozlišení takových os snadno přehlédneme, snadno sklouzneme k nepravdivým závěrům typu levice je liberální a pravice je konzervativní. Proto i konzervativní společnost může být ateistická a současně může být pravicová i levicová. Viz též článek Komentář k volbám 2021 a předposlední tam uvedený obrázek.
Zdá se mi, že ke dvojici liberalismus – konzervatismus je ekvivalentní dvojice kolektivismus – individualismus. Pokud si to uvědomíme, pak lze do vymezeného prostoru snáze zařadit společnosti zemí, jako Čína, Rusko a Irán.
Do daného prostoru bych zřejmě nezahrnoval jevy jako progresivismus a populismus, což však neznamená, že se s nimi nemusíme vyrovnat. Tyto jevy nemají své přirozené antonymum, tedy nelze s jejich pomocí konstruovat nějakou osu. Jedná se pouze o určitou formu společenských deviací.
Na okraj bych připomněl, že ekonomický liberalismus je pouze jednou stránkou liberalismu, který na něj nelze redukovat.
Za dosti slabý považuji oddíl III, který s ateismem nemá vlastně nic společného a pouze ukazuje postoje autora ve stylu „mám-li nějaký názor, vyberu si autory s ním souznící, které budu citovat“. Taková tvrzení nelze dokázat nebo obhájit. Texty byly navíc často psány před několika lety, a tak v současnosti působí i anachronicky. Například náhled na migraci a multikulturalismus se vcelku dramaticky změnil v celé Evropě, velmi v Německu. O uzavření hranic dnes (nejen) mluví mnoho politiků.
Věda ve skutečnosti není v poslední době zpochybňována, zpochybňována je víra v neomylnost vědecké komunity jako společenství těch správných vědců. Tato komunita totiž ve značné míře ztratila dřívější touhu po hledání pravdy a soustřeďuje se jakési inženýrské vedení společnosti k lepším zítřkům. To se objevilo jak v souvislosti s řešením COVID-19, tak s takzvanou klimatickou změnou (viz můj text K takzvané ochraně klimatu).
Trochu větší snahu by asi autor měl věnovat vysvětlení vlivu komunistického režimu u nás na různé společenské jevy a jejich dopad do současnosti. Úplně chybí třeba taková zmínka, že komunistický režim zneužil vědu a ve skutečnosti v mnoha směrech vytvářel pavědu, jak vidět na příkladu Lysenkismu. Jako pozitivní bych naopak viděl rozbor škodlivé činnosti takových osob, jako byli Stanislav Komárek, Zdeněk Neubauer a Ivan M. Havel (zvláště kapitola 22). Zdá se totiž, že tyto osoby jako by byly v současnosti nekritizovatelné.
Jak hodnotit knihu na závěr? Snad jen: patří do kategorie přečtěte a utvořte si vlastní názor. Pokud bych měl zasadit tyto řádky do širšího kontextu, pak mi nezbývá než odkázat na svůj dřívější článek Moje doporučené čtení.
Hlavní stránka IDS
© Karel Matějka (2025)