K takzvané ochraně klimatu

20. 9. 2021

 

Jak jsem se již několikrát vyjádřil, jedná se o problém politický, nikoli ekologický, natož biologický. Z čeho tedy můžeme vycházet?

Ochrana (přírody) byla vždy chápána jako obrana biologických entit a fenoménů proti jejich vymření či vymizení.

Klima je systém daný průměrným stavem atmosféry v určitém (kratším či delším) období, který je ovlivněn řadou vazeb - vnitřních i vnějších (terestrických i extraterestrických), a jako takový se neustále mění rychleji či pomaleji. Klima tedy nemůže vymizet, může se pouze změnit. To, co se dnes prohlašuje za ochranu klimatu tedy ve skutečnosti není ochranou, protože se netýká něčeho, co by nám mizelo.

Ekosystémy jsou vázány na klima, protože život každého biologického druhu je optimalizován na určité rozmezí klimatických parametrů. Stav a rozmístění ekosystémů se neustále mění. Ekosystém jako takový nemůže zaniknout, může se změnit jeho charakter, ale i typ ekosystému v daném místě. To samozřejmě může vadit některým ochráncům přírody, kteří jsou ostatně v současném světě častí, ale jejich druhu já říkám ochránci-zahrádkáři. Projevují se tak, že vybraný druh chtějí chránit tím, že budou permanentně zasahovat v místech výskytu tohoto druhu bez ohledu na to, jestli v tomto místě existují setrvalé podmínky pro jeho přežití. To vede pouze ke stále vzrůstajícím nákladům na ochranu přírody, přičemž efektivita takové činnosti se neustále snižuje. Jedná se tedy o neudržitelný stav.

Zásadním problémem ochrany přírody je změna krajiny, která je dána přímým vlivem člověka. Jedná se především o totální devastaci biotopů, například vzrůstající plochu zástavby a odstraňování deštných pralesů. Dále to je extrémní změna charakteru ekosystému: les se změní v agroekosystém, v maloplošně organizovaném agroekosystému převládnou velké lány několika málo plodin, voda obsažená v půdě a v řadě drobných rezervoárů se svede do velkých nádrží a vodních toků, což způsobí její rychlý odtok z krajiny. Prakticky všechny takové změny, probíhají-li ve velkém rozsahu, jak to vidíme minimálně od začátku 20. století na Zemi, mají obrovský vliv na lokální i globální klima.

Nikdo rozumný nezpochybňuje vliv CO2 na klima, ani to, že obsah CO2 v atmosféře vzrůstá. Rozumné by tedy bylo tento vzrůst tlumit, ale u každé aktivity musíme mít na mysli cenu v porovnání s efektem (cost-effect relations) a nešlo-li by docílit daného efektu jinou cestou, která může být třeba levnější, méně společensky bolestivá, obecně přijatelnější.

Například zákaz spalovacích motorů aut v Evropě sníží množství světově uvolňovaného CO2 pouze v řádu jednotek procent, přitom nepříznivé vlivy budou obrovské. V konečném důsledku se tak taková snaha obrátí proti ochráncům přírody (lépe proti ochráncům životního prostředí, což je něco jiného). Můžeme tedy jen čekat, že Green Deal se zanedlouho ve společnosti obrátí proti vlastní (užitečné) ochraně přírody.

Existují však jiné způsoby, jak, dokonce i výrazněji, snížit vypouštění CO2 do ovzduší. První možností v oblasti automobilismu je použití zkapalněného vodíku. Ten je možno vyrábět elektrolýzou vody v místech, kde existuje dostatek slunečního svitu, jsou obydlena jen s malou hustotou a minimálně fixují CO2 (pokryvnost fotosyntetizujících druhů je zde minimální), typicky v pouštích. Může se tedy jednat o arabský svět, široké území Sahary, Austrálie a mnohde jinde. Použití mořské slané vody nepředstavuje problém, suroviny je tedy neomezené množství. Vodík by měl i mnoho dalších dobrých vlastností: lze jej na velké vzdálenosti transportovat lépe než elektřinu, jeho načerpání do nádrže auta je rychlé, jeho spalováním vzniká opět pouze voda, nádrže na vodík jsou relativně lehké ve srovnání s elektrobateriemi.

Druhý způsob spočívá ve využití jaderné energie. To, jak bude bezpečná, záleží pouze na člověku. Žádná jaderná havárie nikdy nevznikla bez zásadní chyby člověka.

Pro snížení objemu CO2 v atmosféře považuji z hlediska ČR za zásadní dvě věci, které jsou reálné: (1) Zvýšení obsahu organické hmoty v zemědělských půdách, které jsou v současnosti ve velmi ubohém stavu. Při představě, že zvýšíme obsah humusu v ornici (do 30 cm hloubky) o pouhé 1% při průměrné objemové hmotnosti půdy 1,5 g.cm-3, dostáváme množství takto nově vázaného uhlíku ve výši 2,6 kg.m-2, na jediný hektar se jedná o 26 tun! Podmínkou však je účelně hospodařit s organickou hmotou v zemědělských podnicích a provozovat v dostatečném rozsahu chov zvířat, zejména skotu. (2) Rozvíjet jadernou energetiku, která je z hlediska CO2 takzvaně bezemisní.

Existuje i řada dalších otázek, které jsou neméně důležité, nežli výše nastíněná problematika. Jedná se zvláště o hodnocení současné změny klimatu. Jak bylo na začátku řečeno, tato změna probíhá a probíhat musí, protože probíhala vždy. Důležité je však ptát se, jak je současná změna velká vzhledem k minulé variabilitě. Zde se zásadně neshodnou klima-alarmisté a klima-skeptici. Na tomto mástě bych nechtěl provádět samostatný rozbor této otázky, ale odkáži na dva zdroje, jeden v češtině klimaskeptik.cz a druhý v angličtině NIPCC (Nongovernmental International Panel on Climate Change), který je nezávislým protipólem k IPCC.

 

 


© Karel Matějka (2021)